Patříte mezi rodiče, kteří vyhledávají pro své svěřence trénink na ledě i během jara? Posloucháte ze všech stran, jak jim ničíte zdraví, že hokej je jednostranný sport, takže jim vlastně ubližujete? Kliiiiidek! Zeptejte se tenistů, na jak dlouho v roce odkládají raketu …

Nicméně měl bych jedno doporučení, které mi sice připadá samozřejmé, ale zjišťuji, že zdaleka tak samozřejmým není. Pokud chodíte současně se suchou přípravou (která je nezbytná a pro nejmenší hokejisty vřele doporučuji základy gymnastiky, atletiky a hlavně pobyt na trampolíně) i na led, nechte malé hokejisty provádět bruslařská cvičení buď zcela bez hokejky případně ať drží hůl na druhou stranu! Prostě levák to bafne doprava, pravák doleva. A je to! Jednostrannou zátěž alespoň na čas otočíte a s obrácenou holí posunete obratnost na bruslích vašeho malého svěřence o další malý stupínek výše.

Blíží se konec sezóny a řada týmů se chystá organizovat vlastní turnaje. Kdo už někdy něco podobného organizoval ví, jak je složité nastavit vše tak, aby turnaj proběhl bez problémů a závažných komplikací. Při přípravě propozic na letošní PREVENT Cup mě tedy napadlo zveřejnit vzor propozic, ať máte z čeho vycházet. Samozřejmě tradičně Ber nebo nech být …

Níže tedy najdete propozice na dva turnaje, hrané různým systémem a věřím, že pokud něco podobného potřebujete, své si v nich najdete:

• PREVENT Cup 2009, minihokej, 12 týmů, skupiny po třech, PLAY-OFF, PLAY-OUT [link]
• PREVENT Cup 2010, 7 týmů, každý tým 4 zápasy s vylosovanými soupeři [link]

Na jiném místě se vede debata o metodice. Jelikož mám doma hromady materiálů z celého světa, myslím, že nebude na škodu sem tam některé zveřejnit. Jednak jistě pomohou trenérům a jednak si jistě každý sám udělá obrázek o tom, co, jak a podle čeho se vyučuje v jiných hokejových zemích a co je v nabídce u nás.

Začnu odshora, tedy třešničkou na dortu. V tomto 18 MB souboru naleznete oficiální  materiál americké hokejové federace, takzvané Practise manuals pro kategorie < 8, 10, 12 a 14-18 let.

Rozhodl jsem se napsat krátké pojednání na často diskutované téma, a tím je nasazování dětí do zápasů a tvorba sestavy. Vezmu to heslovitě, na vzletný sloh nemám bohužel moc času a konečně ani buňky 🙂

Je mi jasné, že jde o téma kontroverzní a budu náležitě pranýřován, ale těším se na to 😉

Omlouvám se předem, tentokrát alibisticky balancovat na tenkém ledu nebudu a použiji pěkně výstižné termíny dobrý hráč a horší hráč, ať  máme jasno. Všimněte si, že jde o protipóly, nezmiňuji menší, obvyklé rozdíly ve výkonnosti. Upozorním akorát ještě, že mluvím o momentálním stavu a neřeším, kdo na tom jak bude za pár let, i když to je téma obdobné (tak ho vyřešme hned: z deseti dobrých hráčů starších přípravek jich bude hrát ve vyšších třídách žákovské ligy na solidní úrovni 7-10, z deseti horších 0-2). Tolik na úvod.

Číst více …

Zase trochu odbočím od nejmenších hokejistů a dovolím si také něco nabídnout primárně hráčům starším. Dospěl jsem totiž k názoru, že nemalému zástupu hráčů by pomohlo, kdyby jednou místo na led zasedli do učebny a zopakovali si, či třeba vůbec poprvé v kariéře vyslechli, pár základních informací o tom, co by měl vlastně hráč ledního hokeje zvládat.

Jsem přesvědčen, že obrovské procento dovedností je dáno drilem a přípravou na ledě, ale nelze v žádném případě zanedbávat i trénink souvisejí, v tomto případě to nazvu „tréninkem mentálním“. Znám, nebo neznám, ale viděl jsem, dost hráčů, solidních bruslařů, obrovských bojovníků, ale nevýrazných hokejistů jen proto, že prostě nevědí, co mají na ledě dělat.

Zpracoval jsem tedy pro ně něco, co si dovolím troufale nazvat příručkou. Jde o jakési dvacatero moderního, solidního hokejisty, viděno mým pohledem. Samozřejmě, že neobsahuje vše, těch rad by mohlo být několikanásobně více, ale uvedené bych asi považoval za jakýsi základ. Je to totiž never ending story …

Může se Vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak asi jediné, co s tím můžete dělat. Prostě jako obvykle: Ber nebo nech být.

Příručka dorostence resp. moderního hokejisty (PDF)

(10 hodnocení, průměr: 4,70 z 5)
 Loading ...

Představte si horolezce, který zdolává osmitisícovku a 50 m pod vrcholem se zastaví, otočí a za krásného počasí začne sestupovat.

Tak nějak to často vypadá na trénincích malých hokejistů. Napříč kategoriemi. Mluvím o kolečku naplno, které pro některé hráče končí na modré místo na červené, o prosazení se přes tři hráče až k bráně a následné střele z kategorie „hlavně, že to letí“ metr nad bránu, o mávnutí ruky, rezignaci a volném bruslení po nevydařeném obranném zákroku a následném úprku protihráče k brankáři při hře na dvě, o dvou kotoulech místo pěti, o kouzelné větičce „to nejde“ při nezvládání nácviku neobvyklého bruslařského cviku atp.

Řada hráčů ten poslední (a překvapivě často nejmenší) krok záměrně či nevědomky prostě vzdá či hezky česky „odflákne“, ale málokdo z nich si už uvědomí, že právě vynechali další možnost k zdokonalení se a nácviku, a že jim bude prostě neučená dovednost chybět tehdy, až ji budou nejvíce potřebovat.

Jeden trenér nedokáže pohlídat každý detail u dvaceti hráčů na ledě v průběhu celého cvičení. Pokud má zájem, je aktivní a umí to, pohlídá hodně, ale ne všechno. Hráči musí SAMI SOBĚ pomoci především sami.

„Moji“ malí Letci, alespoň většina z nich, ten poslední krok udělat už dávno umí. Naučil jsem je to, je to pro ně samozřejmé, přirozené a pro mě tak mnohem jednodušší. A jsem přesvědčen, že i tohle je jeden střípek z mozaiky jejich úspěchu.

Naučte to své kluky taky, pomůžete jim, uvidíte!

(22 hodnocení, průměr: 4,82 z 5)
 Loading ...

Občas potkám jedince, který mi zaníceně vysvětluje, jakou chybou je učit děti nahrávat, jak jim to nic nedá a jak je třeba je připravit především na kariéru pilováním individuálních dovedností, a to klidně i za cenu hry na úkor týmu.

Z malé části souhlasím, čím vyšší level individuálních dovedností, tím lepší hráč. Ale nemohu při nejlepší vůli souhlasit s hodně zažitým pohledem, který zohledňuje až teprve budoucí hráčovu kariéru. Nikoliv přítomnost. Já řeším výhradně přítomnost. Kluci to chtějí hrát, vyhrávat, získávat medaile, umět to, zlepšovat se. To všechno chtějí teď hned. Zeptejte se nějakého kluka, jesti by mu nevadilo, že teď sice nebude ještě nic umět, nic nevyhraje, ale že možná jednou za 10 let si zahraje juniorskou extraligu. Schválně, co si vybere. A jsem naopak přesvědčen, že akceptování a respektování přítomnosti je tou nejlepší cestou i k těm případným světlým zítřkům.

Ale proto to sem nepíšu, to jsem totálně odbočil. Chtěl jsem na jednom konkrétním příkladu ukázat, jak jednoduché je učit děti hrát hezký kombinační hokej, na který se parádně kouká, přináší týmu úspěchy, kluky baví a rozhodně nepotlačuje rozvoj individuality, jak se řada lidí mylně domnívá. Takovým bych doporučil posadit svěřence do kanoe či mu vrazit do ruky oštěp. Tam jede každý pěkně sám za sebe už od mala, ale hokej má ve Wikipedii zcela jinou definici.

Takže o co jde. Chtěl jsem vám ukázat velice jednoduchou, pohlednou a neuvěřitelně účinnou kombinaci, výměnu hráčů s přenecháním puku v útočném pásmu. Velcí chlapi to hrají bez tréninku a automaticky, ale my jsme se to kdysi (ve 4. třídě) naučili s 1995/96 Letců jako signál a užili si s ním nejen spoustu zábavy (např. na zájezdu v Belgii mě stál moc a moc Euro, kluci měli slíbenou za každou krásnou kombinaci 1 Euro, ale po první třetině jsem musel editovat zadání, jinak tam myji nádobí ještě dneska 🙂 ), ale i úspěšných vystoupení. Prozradit to teď klidně můžu, kluci už to dávno nehrají … 🙁

Vtip spočívá ve výměně obránce s křídlem v útočném pásmu. Pokud je křídlo s pukem v rohu a je obráncem soupeře obsazeno natolik dobře, že nemůže vyjet, nahrát před bránu, kombinovat v rohu ani nahrát volnému bekovi, může zvolit řešení, kdy vystartuje najednou zdánlivě nesmyslně proti vlastnímu obránci. Na obránce raději kříkne naučený povel (to se klukům líbí!), takže ten ví, že má startovat naopak podle mantinelu proti křídlu směrem do rohu. No a v polovině cesty křídlo jen zastaví puk, který obránce přebere a buď ho odveze až do brány, nebo zatáhne přes roh a nahrává před bránu, druhému bekovi nebo křídlu, které mu puk přenechalo a sjelo si pěkně po kruhu pro nahrávku na střelu. Jednoduché, nádherné, účinné. Mě osobně nejvíc baví závěr situace, kdy na modré postávají dva hráči soupeře (křídlo, které původně hlídalo obránce a bek nebo centr, který se tam vyvezl s rozehrávajícím křídlem z rohu) a netuší, cože se to vlastně stalo :-). Tady máte obrázek:

Nikoho k ničemu nenavádím, jen nabízím příklad. Nicméně když se dva kámoši v pětce dohodnou … 😉

(Tak ať hlavně nezapomenou, že při výměně puku nesmí křídlo puk nahrávat směrem proti bekovi, musí ho prostě jen zastavit na místě, před čepelí obránce. Podle nákresu levákovi blíže u mantinelu, pravákovi naopak dále …)

(25 hodnocení, průměr: 4,24 z 5)
 Loading ...

Pokračování článku.

Připomínám, že se snažím shrnout nejčastější chyby obránců. Jde výhradně o můj pohled na věc a momentálně se nacházíme v obranné třetině.

1. Nemám rád, když vypadnuté puky z chumlů u mantinelu řeší nejen obránci tím, že je napálí bezmyšlenkovitě zase zpět. To jsou opravdu ošklivé okamžiky. A přitom je ve většině případů čas na to, aby hráč puk vzal, klidně ustoupil kousek směrem k vlastní bráně a buď rozehrál přes druhou stranu nebo s pukem vybruslil sám.
2. Ke hře u vlastní brány, v rozích a ve vlastní třetině toho není třeba moc dodávat. Vše je notoricky známé. Často chybí tvrdost, zdravá agresivita, spojená se snahou hrát puk. Zabránit, odebrat puk, uvolnit se a rozehrát. Při rozehrávce pak obránci signalizují pomalu týden předem, na kterého hráče by rádi rozehráli – tedy pokud už vůbec zvednou hlavu. Řada hráčů bezmyšlenkovitě vymetá puky po mantinelu, jiní zase, když už se ho zmocní, zaboří pohled hluboko do ledu, nevidí, neslyší a jedou – obvykle jen kousek za modrou, někam k mantinelu, protože dál už to fakt tímto způsobem nejde. Při rozehrávce mi chybí přehled, který by si měl každý hráč udržovat permanentně během hry, chybí mi rychlé změny směru, klamání pohledem i naznačením, prudké přihrávky po ledě … Nelíbí se mi, když obránce, který není napadaný útočníky soupeře vybrusluje s pukem kolem brány až do rohu, odkud skutečně není možné na bližší křídlo efektivně rozehrát (podle mě by měl vybruslit hned kolem branky, úhel na nahrávku je pak mnohem větší).
3. Poslední věc, na kterou bych rád upozornil je hra obránců po založení útoku a převzetí puku útočníky. Doslova nenávidím hokej v duchu „my tři a vy dva“. V útočném pásmu hrají tři útočníci, obrana obdivuje, ve vlastní třetině zase makají dva beci, útok kritizuje, obdivuje či odpočívá, to není podstatné. To je hnus velebnosti, ale nejeden tým to tak hraje. Domnívám se, že do moderního hokeje patří hra „v pěti dopředu a v pěti dozadu“. Teda vlastně nevím, jestli to patří do moderního hokeje, ale mně se to líbí a vím, že je takový hokej velice efektivní a pohledný. A tady je právě poslední problém obránců, na který bych rád upozornil, a sice pasivita po založení útoku. Není přece důvod k tomu, aby (samozřejmě podle situace) ihned po založení útoku, kdy útočníci mají puk plně pod kontrolou, nepelášili oba beci (nebo aspoň jeden) za nimi do útočného pásma a nevytvořili tzv. druhou útočnou vlnu. Chápu, že v některých týmech po několika desítkách marných pokusů, kdy bek sice útok podpoří, ale útočníci, nekompromisně pracující na své kariéře si jej ani nevšimnou, hráči pomalu rezignují a pak už nejezdí raději vůbec nikam … To je smutný pohled, ale od toho je nebo by alespoň měl být týmu k dispozici pan trenér.

A to je všechno. Tak hodně štěstí a až uvidím některého beka při vyjíždění s pukem kolem vlastní brány signalizovat pohledem i postavením rozehrávku doleva … a nakonec ji mázne nádherně do úplně volného prostoru doprava, budu vědět, že si chlapec či tatínek přečetli tento článek 🙂 .

Podtitul: Pro Quo i další.

Poslední dobou si při sledování zápasů mládežnických kategorií všímám dost podrobně hry obránců. Tito hráči jsou nemalou skupinou hokejových fandů považováni za hráče druhé kategorie, kteří by se v útoku neprosadili, a tak alespoň zalezli do obrany, aby si vůbec zahráli. Sem tam to určitě pravda bude. Ale je to velmi snadno rozeznatelné. Viděl jsem už obránce, jejichž jedinou hokejovou touhou a snad i životním posláním je co nejrychleji napálit puk z vlastní třetiny po mantinelu, ale viděl jsem už i pár obránců s velkým „O“. Kreativních, nekompromisních hráčů, výborných bruslařů, kteří dokáží předvádět skvělé obranné zákroky, pozičně vykrývat potřebný prostor, při zisku puku se uvolnit, nabídnout útočníkům čas a prostor na najetí, rozehrát a ještě podpořit útok v tzv. druhé vlně. Ale takových hráčů v žákovských kategoriích moc není. A to je škoda.

Ani tentokrát tedy nebudu hamoun a o své laické a skromné poznatky se rád podělím. Třeba to někomu pomůže a třeba někdo pomůže zase mně tím, že přidá další :-).

Začneme hrou v útočné třetině a vezmeme to pěkně do vlastní třetiny a zpět:

1. Chlapci postávají na útočné modré jako tvrdé Y, nenabízejí se útočníkům, neuvolňují se, nevyhledávají volný prostor k podpoře útočné hry ve třetině soupeře, nechají se obsadit bránícím hráčem. Tady vždy říkám, klidně ho u sebe nech stát, ukolébej ho, lehce rozhýbej, ale v momentě, kdy se útočník uvolňuje třeba v rohu a vzniká prostor k přihrávce mezi modrou a kruhy, vyraž kolem bránícího hráče do volného prostoru a pokud tě útočník nevidí, řekni si o nahrávku (a klidně pěkně hlasitě).
2. Když dostanou někteří obránci přihrávku na modrou, automaticky volí střelu. Nahrávku na druhého beka, přihrávku útočníkovi či střílenou přihrávku na teč chlapci příliš nepoužívají. Chybí přehled, kdy hráči sledují jen puk a neudržují si krátkým rozhlédnutím přehled o situaci kolem sebe. Pak těžko dokáží bezpečně nahrát tzv. z první třeba na druhého beka.
3. Když už obránce střílí od modré, měl by volit přes chumel hráčů střelu po ledě či těsně nad ledem, pokud je sám proti brankáři, měl by popojet co to jde a střílet, kam je třeba. Tedy klidně i nahoru.
4. Pokud obránce startuje na sporný puk k mantinelu, má dvě možnosti. Když bude u puku první, měl by se soustředit na puk, jeho odehrání a pak na náraz. Pokud bude u puku dříve protihráč, nejprve řešit hráče, hrát tělem, nenechat ho projet, až poté hrát případně puk. Tady platí: hráč nebo puk prostě nesmí projít.
5. Při zakládání útoku soupeře obránci (skoro všichni) strašně brzo ustupují. Nechají tak zajet útočníky až za hranici kruhu, což už je prostor, ze kterého lze velmi nebezpečně vystřelit. Vím, že je to pro kluky těžké a bojí se, aby je někdo neobjel, ale správná volba je navázat kontakt s útočníkem na modré čáře či těsně za ní (směrem do vlastní třetiny).
6. Není snad ani nutné zmiňovat, že při bránění se sleduje primárně hráč, jeho pohyby a až pak puk.
7. Další chybou obránců je situace, kdy útočník proniká do pásma podél mantinelu a obránce jede od modré čáry souběžně s ním v dvoumetrovém odstupu. V takovém případě by měl obránce hráče tzv. zavírat k mantinelu a v optimálním případě by útočník vůbec neměl dojet do rohu. Pozor na obraty z jízdy vzad do jízdy vpřed. Řada hráčů je provádí v momentě, kdy mají útočníka vedle sebe, a to už je jaksi pozdě.
8. Zapomněl jsem na střední pásmo. Tady by měli beci při zakládání útoku soupeřem dávat větší pozor, snažit se číst hru, sledovat pozici a směr pohybu všech hráčů, snažit se případně sbírat puky (špatné rozehrávky) krátkým výpadem vpřed či pouhým zastavením pohybu vzad a rychle je rozehrávat na vracející se útočníky či klidně sami zaútočit. Hráči soupeře jsou v takovém případě většinou v pohybu dopředu a rychlý průnik může být účinný. Dodám, že tohle téma je potřeba mít trochu ošetřené systémem bránění celé pětky. Na to bacha! Konzultujte s trenérem :-).

Tak dneska už jsem toho nažvanil dost. O víkendu dopíšu zbytek. Raději ještě jednou dodávám, že výše uvedené rady a moudra vychází z mých vlastních zkušeností a jsou výhradně mým pohledem na hru obránců. Takže bez záruky a nároku na odškodnění! A zůstaneme taky pěkně u tradičního: „Ber nebo nech být.“ 🙂

Začíná nám nové sezóna. 95% týmů běhá, skáče, plave, posiluje, zbývající procento se k tomu všemu ještě prohání po ledě. A už jsou tady zase každoroční polemiky na téma, zda do letní přípravy patří pobyt na ledě či nikoliv. Zakonzervované hlavy, více či méně pomazané, bez sekundy uvažování letní přípravu na ledě odsoudí s tím, že kluci nerostou, neodpočinou si, jsou jednostranně zatížení atp. Koumáci, experimentátoři a aktivní lingvisti pak oponují tím, že hráč neroste, protože má svaly zpevněné a je jedno jestli zatížením při běhání či bruslení, odpočinku mají obě skupiny hráčů zhruba stejně, tedy 14 – 21 dní před zahájením letní přípravy a následně 30 – 45 dní v létě. Akorát s jednostranným zatížením souhlasím, ale i tady dodám solidní argument. Co potom mají dělat takoví tenisté, basketbalisté, házenkáři, golfisté … ? Ti také provozují svůj sport celý rok. Prostě ke sportu s jednostranným zatížením patří kompenzační cvičení a doplňkové sporty a je na každém klubu resp. trenérovi, jak dbá o zdraví svých svěřenců.

Zkrátka, také jsem se před sedmi lety letní přípravy s pobytem na ledě bál, ale dneska už ne, ani omylem. Dodám však jedním dechem, že bez tzv. suché přípravy by šlo skutečně o hazard se zdravím či min. prostě špatně vedený sportovní trénink.

Takže jaká je realita? Významné procento lidí „led“ odsuzuje, protože se domnívají (nebo někde slyšeli), že to škodí, případně nemají v lásce Letňany či Třemošnou. Menší procento má smůlu, že ve vedení svého klubu mají prostě autokratické struktury, které pobyt na ledě (dokonce i soukromě) přímo zakazují. No a pak existuje nemalé procento lidí, kteří sjíždí všechny možné hokejové školy, jen aby synovi pomohli vylepšit techniku práce s holí či bruslení.

Prostě stejně jako máme mobil, navigaci, elektrická okénka, mikrovlnku, oholená podpaží, drátěná rovnátka, umělé nehty či poprsí i hokej se vyvíjí a co nebylo před dvaceti lety, nemusí být dnes nutně špatné. Máte jiný názor?