Mám rád detaily. Ve hře hokejové obzvláště. Jsem toho názoru, že můžete ponechat děti svému osudu, ať si „na to“ přijdou samy, což se hrstce podaří, nebo je „to“ můžete naučit. Osobně preferuji druhou variantu ve verzi, kdy je vhodné děti naučit třeba dvě, tři řešení pro danou situaci a zbytek (další nekonečné množství variant řešení) už ponechat na jejich kreativitě. Mají inspiraci a učí se (vymýšlí) pak nové věci snadněji, rychleji a často nabídnou nádherná, kreativní řešení, které by člověk ani nevymyslel. Mluvím třeba o situaci „jak se dostat z rohu“, „jak přejít 1 na 1 v přímém směru“ atp. Ale jsou situace, kde zas až tolik variant řešení není a je vhodné je děti začít učit v momentě, kdy se s nimi začnou setkávat častěji a mají odpovídající dovednosti k tomu, že už se ve hře nemusí zaměřovat jen, pouze a výhradně na nožičky a ručičky.
Mluvím třeba o vhazování, střídání, odebírání koutouče, hře tělem atp.
Naučte je to, vysvětlete detaily a dbejte na permanentním provádění. Z dovednosti uděláte velmi rychle návyk, kterým usnadníte hráčům jejich další hokejový život. Je smutné pozorovat čtrnácti a více leté borce jak netuší, kdy je vhodná situace ke střídání ve hře a že se bruslí naplno i cestou na střídačku, nebo jak drží při buly hůl pomalu v jedné ruce.
Pro inspiraci dvě takové situace popíšu a přidám svůj pohled, mnou preferovaná řešení.
Střídání ve hře
Je to snadné. Jak říká jeden mladý trenér, každý hráč by si měl nechat v zásobníku sil poslední doušek k tomu, aby dokázal na plný pecky uhánět na střídačku. Hra prostě pro hráče končí, až když skáče na střídačku a ne v momentě, kdy se rozhodne střídat. Takže na plný pecky ven! Za každé situace, i když se zdá, že zrovna nejsem na ledě dvakrát potřeba. Ale kdy? Tak to je ještě větší oříšek. Oči mi lezou z důlku, když vidím borce po dvouminutovém obranném boji ve vlastním pásmu vyvážet puk a pokoušet se individuálně projít ve středním pásmu přes tři hráče soupeře. Stačí borcům vysvětlit, že primární je, aby všichni vystřídali, takže pokud třeba vystřídám první, nejdu hned do riskantních harakiri, vyžadující ostražitost či součinnost spoluhráčů, ale zavezu puk za červenou a nastřelím (nebo podržím ve vlastním pásmu nebo …), aby mohl vystřídat zbytek fyzicky zhuntované obranné kohorty. Taktika střídání je trochu složitější, ale základem je pravidlo, že hráči si musí navzájem vyhovět a pomoci, aby dokázali vystřídat bez toho, aniž by tím ohrozili vlastní bránu.
Buly
Vhazování je úvodní akt hry, který rozhoduje o tom, který tým začne hru útočením čili výhodou. Tedy akt důležitý. Základem je získat puk pod kontrolu a založit útok nebo ohrozit bránu soupeře. Z toho důvodu nechápu borce, kteří hrají buly dopředu, k nohám soupeřů a ještě více nechápu trenéry, kteří toto umožňují či dokonce učí. Ano, je pár míst, kde se může centr pokusit vyhrát buly mírně dopředu na startující křídlo (dle mého jen ve středním pásmu), ale určitě to není buly v pravém kruhu útočné třetiny pro leváka. Puk hraný dopředu, tedy forhandem, logicky směřuje do rohu. Osobně preferuji a vždy jsem kluky učil hrát všechny buly dozadu, na obránce, který může okamžitě založit útok, vystřelit. Jde prostě o to získat puk do svého držení. A pak se uvidí. Ještě jsme měli třeba jednu „pomůcku“, kdy křídlo blíž mantinelu zároveň s dopadem puku na led startovalo k centrovi, aby vydolovalo puky, které zůstanou ležet pod „zaklíněnými“ hráči na bodu pro vhazování. Kolik jsme takových puků získali třeba naposledy na turnaji v Kanadě bych ani nespočítal.
No takže tak nějak. A dál už je to na vás … 🙂
Chodíte se synkem (dcerkou) na veřejné bruslení? Doháníte sami, co na tréninku nestíháte či neděláte? Pokud ano a bádáte nad tím, co a jak vlastně trénovat, připravil jsem pro vás soubor 75 cvičení z kategorie, kterou jsem nazval Obratnostní bruslení.