Ano, momentálně bych si nepřál nic jiného, než aby Jarda Jágr okamžitě skončil s aktivní kariérou, vzal tu nejdelší hůl, která mu zbyla a rozehnal s ní rázně partu alibistů a neustálých hledačů prostředků, kteří táhnou kdysi výstavní národní sport vytrvale ke dnu!

Žádné prostředky samy děti hokej nenaučí, krásné nové dresy také ne! Někdy stačí opravdu málo! Daleko účinnějšími zbraněmi jsou zájem, snaha a poctivá práce v rámci daných možností. Je nepochopitelné, že nikomu stále nedochází, že tam, kde se dobře pracuje, tam jsou nakonec i ty prostředky! Z ulic nové děti na zimáky jen tak nedostaneme (zvláště, pokud budou v TV koukat, jak se na MS či olympiádě taháme se Slovinci o účast ve čtvrtfinále), tak sakra pracujme co nejlépe s těmi, které jsou!

Číst více …

Cca před měsíce jsem dostal mailem jeden zajímavý článek se žádostí o zveřejnění na Gooolu. Jelikož sám procházím s mladším synem poměrně náročným programem zdlouhavé a problematické identifikace zdravotního problému a jeho řešení, vím přesně, jak taková věc dokáže ovlivnit život malého sportovce. V našem případně naprosto zásadně… Věřím ale, že následující článek někomu může pomoci, takže rád zveřejňuji.

Jsem trenérem mládeže s držením licence C a hlavně hrdým otcem 6- ti letého kluka a hráče ledního hokeje. Od 4 let co se poprvé postavil na brusle, jsme měli problém se zapojováním jedné nohy. Stále nám bruslil (odrážel se) jednou nohou. Pochopitelně se toto zlepšilo a začal používat obě nohy, ale ne souměrně. Při bližším pozorování bylo vidět, že jedna noha se vytáčí víc a i zabírá více než noha druhá. Nejmarkantnější to bylo při cvičení tzv. koloběžka, kdy se hráč odráží jednou nohou a po druhé noze jede.

Číst více …

Netuším jestli se najde ještě někdo druhý, kdo stejně jako já ve středu večer promrhal svůj čas u televize, a to sledováním českého fotbalu. Mám na mysli zápas Brno – Sparta, na Plzeň se koukat docela dalo…

Vůbec nevím co mě to napadlo zapnout zrovna českou fotbalovou ligu, ale po shlédnutí prvních pěti minut jsem zůstal naprosto přikován k obrazovce. Znáte ten pocit, kdy si pustíte nějaký film, ale je to taková s prominutím ptákovina, že to prostě musíte dokoukat a čekáte, jestli se „rozehrají“? Mně se to stalo zatím v životě třikrát. Poprvé to byl ruský film Nevěsta, kde na začátku filmu naložili stoletou stařenku – nevěstu na žebřiňák tažený oslem a dvě a půl hodiny ji vezli téměř beze slova tajgou k dědkovi, ženichovi. Na konci filmu mu ji v minutě předali a bylo po filmu. Připadá mi to jak včera, i když mi tehdy bylo nějakých 10-12 let, koukali jsme s tátou na film téměř beze slova, nevěřili vlastním očím a prostě poctivě čekali, že se přece musí něco stát. Nestalo.

Druhý film s podobným pocitem si už nepamatuji a ten třetí jsem absolvoval ve středu, při sledování zmíněného fotbalového utkání. Fakt jsem nevěřil vlastním očím a trpělivě čekal, že se něco stane, ale zase nic. Shlédl jsem celkem asi 60 minut naprosté zoufalosti, směšného neumětelství a totální lemplovatosti, a to vše ještě s parádními ochotnickými vložkami. Sparťani, kteří prý údajně hrají o titul, mi připadali, jak když zápas bojkotují a naprosto se odmítají pohybovat. Např. při všech záběrech z výšky, kde kamera zabírala současně třeba osm hráčů, se horko těžko pohyboval jeden s míčem, ostatní stáli na místě a civěli. Naopak soupeř z Brna měl pár jedinců, kteří asi vědí co je to pohyb, ale na druhou stranu i pár veselých koloušků, jejichž fotbalový um u mě vyvolával salvy horónského smíchu. To jste fakt neviděli, tedy kdo to neviděl 😀 Veliká legrace a pokud nebudou na jiném programu dávat třeba Lujz de Fuňéze, určitě si pardy z Brna někdy pusťte nebo na ně zajděte. Ale abych nepůsobil zaujatě a fanouškovsky (tady pozor, já jsem od malička hrdý, ale tolerantní Bohemák!) věřím, že takových koníků běhá po ligovém trávníku mnohem více a i v jiných klubech, zejména ze spodní poloviny tabulky, takže je to vlastně jedno, kdo vás pobaví.

Zkrátka, tak jak jsem si dosud myslel, že náš hokej spěje do totální p…..e (slabší nátury prominou), tak si to sice myslím pořád, ale fotbal už tam zřejmě dávno je. A hodně hluboko! Jinak by se „tohle“ přeci nikdy nemohlo vydávat za prvoligový sport. A to ještě naprosto pomíjím Ivánky, draky, Švejka s máslem na hlavě na trůnu a další a další kauzičky, které pověsti tohoto sportu také dvakrát nepřidávají.

Nakonec přeji jen zaplať pánbůh za ten hokej! Sice v něm máme pořád příliš mnoho, kulantně řečeno, méně schopných činovníků, kteří poslední zbytky české hokejové školy vytrvale a bez uzardění zašlapávají do země, ale pořád věřím, že brzy pravda a láska zvítězí, a ti druzí, tedy schopní, vzdělaní, chytří a pracovití, je přeci jen dokáží vyhnat z ledu a pošlou je na zbytek profesního života tak maximálně hlídat Tesko…

Tak příjemný víkend 🙂

Sice jsem níže nabídl pár základních postřehů, pochycených u dostatečného datového toku svého Lenova či iPadu, nicméně na vlastní oči je to vždycky objektivnější.

Pokud máte tedy náladu na špetku hokejového masochismu, přečtěte si hodnocení turnaje WSI 2001, na kterém se shodlo několik přímých „tribunových“ účastníků tohoto turnaje. A jak je znám, i jejich hokejové zkušenosti, za objektivitu si troufnu ručit…

Odkaz: Zamávejte, vlak je pryč

Tak koukám na pár zápasů turnaje WSI nejmladších ročníků a všiml jsem si několika detailů, kde jsme na tom zkrátka a bohužel jinak. Tady jsou:

• Drtivá většina hráčů (Kanada, Rusko) předvádí enormní nasazení a herní kázeň, zvláštní už v tomto věku. U nás je to tak nějak pořád o tom „jen je nechte, ať si hrají“. Viditelný rozdíl.
• Většina týmů má zjevně stanovenou jednoduchou, ale přeci jen taktiku. Hráči vědí co mají hrát a snaží se o to. Nejde o složité kombinace či herní systémy, ale způsob napadání, bránění, založení útoku, přechod středního pásma, hra v útočném pásmu, zastupování se na postech aj.
• Většina týmů hraje vědomě tak, že se hráči pohybují záměrně hodně u sebe. Dneska se tomu říká hra „v boxu“. Tři hráči (v útoku či v obraně) jsou poblíž puku, zbývající dva pak sporadicky dále než na polovině šířky hřiště při bránění, 2/3 při útoku.
• Vynikající hru předvádí obránci. To slovo pomalu ztrácí význam, zejména pokud brání celý tým v pěti. Nazval bych je spíš rozehrávači, „zahajovači“ akce. Nezbavují se puku, snaží se hru po odebrání kotouče uklidnit a okamžitě zahájit protiútok když ne přesným rozehráním, tak vyvezením puku. Mají perfektní krytí puku při objíždění napadajícího protihráče, zapojují se do útoku nejen ve vlastním či středním pásmu, ale i v pásmu útočném.
• Viditelný rozdíl je v přebírání puku třeba u mantinelu. Všechny se snaží přebírat v pohybu, v jízdě. Nevidíte přijímat nahrávku stojícím hráčem. I když stojí v momentě nahrávky, v dalším okamžiku, tedy momentě, kdy nahrávku přijímají, jsou už v pohybu.
• Dovednosti s hokejkou a střela. Také viditelný rozdíl. Asi kvalitnější maso na pultech ..

Jistě by se toho našlo víc, ale tohle praští do očí snad každého. Vážně doporučuji pár zápasů shlédnout.

Odkazy:

WSI 2000

WSI 2001

Tak nám konečně a definitivně skončila sezóna 2011/12, kluci se rozprchli na prázdniny, někdo vyráží na dovolenou, jiní zase po celoročním pendlování mezi zimákem a zaměstnáním využívají prázdninový čas na práci. Je to i můj případ a kromě dohánění pracovních povinností jsem se i trochu zamýšlel nad minulou sezónou a mládežnickým hokejem obecně, kampak se zase posunul. Po stadionech (coby rodič či trenér) běhám intenzivně od roku 2001, podrobně sleduji hráče kolem ročníků 1995 a 2001, a troufnu si říct, že jsem ze stávající situace poněkud zmatený.

Číst více …

Právě jsem dokoukal jeden ze zápasů probíhajícího Mistrovství světa v ledním hokeji. Utkání skončilo vítězstvím Veverek, které porazily Bobry 4:1. Záměrně nebudu jmenovat pravé názvy týmů, aby to poraženému nebylo líto. Zachovám tedy stejnou logiku, kterou IIHF odůvodňuje skutečnost, že se po zápase nehrají vítězům státní hymny. Prý je to týmům, které nevyhrávají, či vyhrávají méně zápasů, líto. Něco mi to připomíná …

Ale o tom psát nechci. Nechce se mi vlastně vůbec nic psát, ale myslím, že pokud se zde léta snažím upozornit na to dobré i špatné v mládežnickém hokeji, právě dohraný zápas dokonale ukázal, kde hledat mezi hrou Veverek a Bobrů alespoň ty nejzásadnější rozdíly.

Číst více …

Už poměrně dlouhou dobu se na tomto blogu zabývám událostmi a děním kolem mládežnického hokeje. Snažím se identifikovat problémy, poskytovat návody ze světa, Česka i vlastní kuchyně, sem tam oznámit cosi příjemného, sem tam nepříjemného, ale podstata těchto stránek (stejně jako mnohá snažení erudovanějších a kompetentnějších) se podle mého názoru nějak míjí účinkem. Je to horší a horší a možná je čas připomenout slova mého přítele Klobouka, která mi poslední dobou zní v uších nějak moc často … : „Začali jsme blbě a pak ještě polevili.“

Číst více …

Tentokrát to vezmu jen heslovitě, slohové cvičení netřeba. Ani na něj nejsem moc naladěn …

Není to tak dlouho, co jsem se tu zmínil o hře tělem v nižších kategoriích a dnešek mi přinesl dokonalou názornou ukázku. Byl jsem totiž svědkem několika zápasů 5. a 6. tříd. Hrálo se dvakrát 20 minut, každá polovina jako samostatný zápas. A jeden byl úplně vzorový ve vztahu k tématu týkajícího se hry tělem.

• První zápas (20. minut), běžná, poměrně mírumilovná hra tělem: Tým A vers. Tým B 6:1
• Druhý zápas (20. minut), Tým B rapidně přitvrdil: Tým A vers. Tým B 0:4

Poznámka:  Tým B byl v průměru o rok starší, fyzicky výrazně vyspělejší. Otázka zní: Jak to ale asi dopadne, až ke své „hokejové“ hře přitvrdí (vyroste, zesílí) i Tým A?

Dodám, že si v žádném případě nestěžuji a nesnižuji hokejový výkon Týmu B, který nebyl mimochodem vůbec špatný! O to vůbec nejde. Naopak, zaplaťpánbůh za takové soupeře, každá zkušenost dobrá a často i ta negativní, rozuměj prohra! Jde mi jen o názornou, praktickou ukázku. Byla dokonalá …

Pamatujete ještě? Rok, dva i tři zpátky se toto zaručené moudro, zmodifikováno do budoucího času, objevovalo na každém kroku. Teď už jsem ho dlouho neslyšel a je to dobře. Mohu totiž konečně i z osobní zkušenosti rekapitulovat.

Samo nepřijde vůbec nic! Vždy jsem to tvrdil a po víc jak jedenácti letech prakticky denního pobytu u mládežnického hokeje je to i snadné dokázat. V patnácti letech, se stejně jako v osmi nebo desíti prosadí jen ti jedinci, kteří opravdu chtějí, pracují na sobě, mají základní předpoklady a dobré vedení.

Číst více …