Tak nám konečně a definitivně skončila sezóna 2011/12, kluci se rozprchli na prázdniny, někdo vyráží na dovolenou, jiní zase po celoročním pendlování mezi zimákem a zaměstnáním využívají prázdninový čas na práci. Je to i můj případ a kromě dohánění pracovních povinností jsem se i trochu zamýšlel nad minulou sezónou a mládežnickým hokejem obecně, kampak se zase posunul. Po stadionech (coby rodič či trenér) běhám intenzivně od roku 2001, podrobně sleduji hráče kolem ročníků 1995 a 2001, a troufnu si říct, že jsem ze stávající situace poněkud zmatený.

Osobně mám pocit, že se dění kolem mládežnického hokeje obecně obrací k lepšímu. Konečně je dostatek tréninkových materiálů, dbá se na vzdělávání trenérů, zlepšují se podmínky v klubech, na druhou stranu mě trochu děsí, kam se posouvá část rodičovské a potažmo hráčské základny. Nějak se nám z toho stává čím dál tím víc individuální sport ve smyslu známé písně rockové formace Olympic. A to se mi nelíbí. Chápu, že každý chceme pro svého potomka to nejlepší, ale těch „jájínků“ a především jejich metod je poslední dobou nějak moc. Je to škoda, protože hokej je pořád kolektivní sport a jako takový by měl děti formovat nejen v otázce sportu, ale i společenské, která se v pozdějším věku zase promítne zpět, tedy do sportovního života hráčů. A jak to myslím? Je to jednoduché. Léta slýchávám ze všech stran ono pověstné „v patnácti to přijde“, léta odpovídám, že samo nepřijde vůbec nic a poté, co jsem se starším synem dospěl do zmíněné kategorie, mohu posuzovat. Samo skutečně nepřijde vůbec nic. Z deseti pracovitých a sportovně nadaných mladých hokejistů jich bude v dorostu hrát hokej na úrovni 8-9, z deseti nepracovitých a sportovně méně nadaných pak 1-2.  A přidám jeden postřeh o tom, že velice rozhodující je v tomto věku charakter! Na ledě vynikají pracovití pohodáři, kluci s pokorou, pevnou vůlí a vrozenou cílevědomostí. Samozvaní mistři světa pak mohou krátkodobě povystrčit růžky, ale tím to končí. Dneska pro to mládežníci používají úsměvný výraz „na hrušce“. A mohu říct, že každý, koho jsem zatím měl možnost více sledovat a kdo si chtěl na tomto ovoci obrazně pochutnat, pohořel. A to pozor, pořád mluvím o ročnících, které se dneska pohybují v kategorii staršího dorostu, či nakukují do juniorů. Jsem totiž přesvědčen, že za čtyři, pět let to bude mnohem horší! Dnešní generace dorostenců totiž rostla v „jiné době“. Řada „problémů“ dneška se před pouhými pěti lety prakticky neřešila, pokud si vzpomínám, tehdejší mládežnická komunita přípravek a žáků spolu docela dobře vycházela. Ať už týmy mezi sebou, rodiče versus trenéři, hráči versus trenéři, hráči versus rodiče, ale ne jejich … Když vidím současné vztahy a projevy na stadionech, nejednou mě bolí za krkem z horizontálních otočných pohybů hlavou. A to jsem tam ještě letos moc nechodil!

Vše souvisí se vším a jsem přesvědčený, že se na tom podílí celospolečenská krize, doslova nasranost (pardón) z hromady špíny kolem a vysvobozující víra v sebe sama, když to pohromadě a přirozeně nějak nejde. Ale všeho moc škodí. A především dětem, které pokud doběhnou do kategorie dorostu s vrozeným „na ostatní kašli, nikoho neposlouchej, jen mě a koukej si hrát sám na sebe, jen tak se dostaneš do repre“ budou mít mnohem horší výchozí pozici než třeba dorostenci stávající. Pozor na to! Na druhou stranu pořád existuje významně majoritní skupina těch, co dělají hokej pro radost. Pro radost z úspěchů týmových a ať už míříte do odborářské ligy nebo do Kanady, je fajn si hokej užívat se vším všudy a neotravovat ho okolí ať už pomluvami za zimákem nebo dálkovým ovladačem namířeným na vlastního syna na ledě.

Pořád je co zlepšovat, pořád je na čem pracovat, pořád a kdykoliv jde všechno udělat lépe, ale důležité je uvědomit si v jaké komunitě se s dětmi pohybujeme. Osobně je mi úplně jedno, jestli někdo likviduje dětství svému potomkovi věčným vymýváním mozku a dvanáctifázovým tréninkem, ale není mi jedno, pokud se pak s takovými jedinci musí potkávat moje děti a jejich kamarádi na ledě.

Tomu, kdo si dětský hokej i tak dokáže užít přeji nadále veselou a pohodovou mysl a tomu, kdo si všímá téhož co já, pak co nejméně setkání s hráči, kteří jsou programově, ovšem bezohledně vychováváni pro národní tým, akorát dosud sami netuší, že jen těžko pro ten hokejový.

Záměrně jsem pak nezmínil druhé a související téma, otravující život hokejové komunitě, kterým je nově se (a čím dál v hojnější míře) projevující místy až paranoia vybrané části rodičovstva. To si nechám zase na příště …