O návycích
Dalším tématem, o kterém jsem se dosud myslím nikdy nezmínil, jsou obyčejné hokejové návyky.
Srovnal bych to trochu s dovednostmi, i když je tam velký rozdíl v učení. Dovednost naučíte a celou kariéru trénujete, zdokonalujete a opakujete, aby se rozvíjela. Myslím, že v ledním hokeji neznám dovednost, o které by se dalo říci, že už se nedá zlepšovat. U jakéhokoliv hráče. Přirovnal bych to k vesmíru, nekonečnu. I když to třeba někde fakt končí, tak pořád za tím koncem musí přece ještě něco být. Alespoň myslím.
U návyků je to jinak. Kolikrát stačí hráče jen upozornit a pak už jen občas opakovat, aby na něj nezapomněl. A když vyberete ty správné, dočkáte se velice rychle odezvy, kterou je pro mě osobně hokej, na který se dá dívat, který baví hráče i diváky, zaujme. Jasně, potřebujete k tomu trochu víc než pár návyků, ale bez nich to také není nikdy ono.
A ještě jedna věc, vyučování či vštěpování návyků považuji za důležité zejména u nejmenších hráčů. Ono je to i jednodušší. Zkrátka čím dříve hráčům zakódujete do hlaviček např. některé z níže uvedených návyků, tím lépe. Pro ně i hokej samotný …
- Prvním a základním návykem je maximální nasazení a koncentrace v tréninku. Kluky jsem například naučil, že když má cvičení končit na modré, nikdy na modré nekončí! Končí metr za modrou! Podívejte se na tréninku, kde končí často vaši svěřenci … Ty dva metry, které už nedobruslí se prostě někde projevit musí.
- U nejmenších hokejistů budiž návykem třeba pevný úchop hole (zejména v jedné ruce při jízdě vzad), držení hole u ledu (špičkou si „ukazuji cestu“) a bruslení s hlavou nahoře, u starších pak zase třeba tlak do brány při každé akci, krátká a maximálně dynamická střídání atp.
- Dalším návykem, který jsem do kluků „hustil“ od mala je to, že hráč musí bruslit do momentu střely, vystřelit a po střele zase okamžitě kmitat nohama směrem k brankáři. Stačí střela a dva rychlé kroky, není třeba golmanům přerážet ruce dorážkami. Jde o to, aby po střele udrželi přímý směr jízdy a mazali rovnou do brány. Schválně se podívejte, kde většína hráčů po střele končí – v rohu …
- Za návyk se dá považovat i permanentní pohyb nohou po celou dobu pobytu na ledě, žádné dojíždění na trojnožce. Mimochodem tohle je další z řady mega průšvihů našeho hokeje, i dospělého. Všimněte si, jak často hráč jede třeba cca 7 m pro puk tak, že udělá krok či dva a zbytek se už jen „veze“. A všimněte si, jak to dopadne, když náhodou dva metry za ním startuje borec, který to má jinak …
- „Vstávej, vstávej, honem vstávej.“ Z toho museli mít někteří bývalí svěřenci díru v hlavě. Ale dneska? Stojí zpátky na nohách ještě dříve, než dopadnou na led …
Je toho dost, výše zmíněné berte jako inspiraci. A chce to do dětí pouštět postupně. Ale na druhou stranu je to mnohem jednodušší, než nácvik dovedností. Někdo se naučí bognu hned a snadno, někomu to trvá. Ale na pokyn „drž tu hůl pevně“ by měl umět reagovat každý plus/minus stejně. No i když … Ale to by bylo jiné povídání a dlouhéééééééé …. 😉
Zdravím, jako trenér druháčků naprosto souhlasím s obsahem článku i uvedenými hlavními návyky, skutečně některé návyky stačí jen těm „špuntům“ při cvičeních či zápase připomenout, někomu méně často jinému skoro permanentně. Možná bych ale přidal ještě jeden z mého pohledu velmi důležitý návyk, a tím je neustálý DRIBLINK S PUKEM, pokud ho hráč získá a vyráží s ním „něco“ udělat. Trpím na střídačce, když vidím, jak hráč přiveze před branku na hokejce tak velkou hromadu sněhu, kdy puk nejen že již není cca 5m vůbec vidět, ale fyzicky ho ta hromada navezeného sněhu tak vysílí, že už není schopen akci pořádně zakončit. A když už, tak statickým „HRABLEM“ málokterého brankáře překvapí či zaskočí. To nemluvím o tom, že ho tam díky absenci driblinku většinou vůbec nedoveze, protože o puk přijde již v prvních metrech svého „rolbování“ a kterýkoli hráč. který je na blízku, mu ho lehkým klepnutím do hole vyťukne nebo mu na nerovnosti ledu puk hokejku přeskočí sám.
Zdravím, jako trenér druháčků naprosto souhlasím s obsahem článku i uvedenými hlavními návyky, skutečně některé návyky stačí jen těm „špuntům“ při cvičeních či zápase připomenout, někomu méně často jinému skoro permanentně. Možná bych ale přidal ještě jeden z mého pohledu velmi důležitý návik, a tím je neustálý DRIBLINK S PUKEM, pokud ho hráč získá a vyráží s ním „něco“ udělat. Trpím na střídačce, když vidím, jak útočník přiveze před branku na hokejce tak velkou hromadu sněhu, že nejen, že puk již není cca 5m vlůbec vidět, ale fyzicky ho ta hromada navezeného sněhu tak vysílí, že už není schopen pořádně zakončit a když už, tak statickým „HRABLEM“ málokterého brankáře překvapí či zaskočí. To nemluvím o tom, že ho tam díky absenci driblinku většinou vůbec nedoveze, protože o puk přijde již v prvních metrech svého „rolbování“ a kterýkoli hráč. který je na blízku, mu ho lehkým klepnutím do hole vyťukne nebo mu na nerovnosti ledu puk hokejku přeskočí sám.