Autor článku: Radomír Čížek

V poslední době se na tomto webu i mezi trenéry rozvířila diskuze o rozhodčích v mládežnickém hokeji a konkrétně o tom, zda už u nejmenších dětí povolit hru do těla. To, co se mi ovšem včera (je po půlnoci) stalo, myslím, nemá obdoby, a proto jsem se rozhodl ještě v noci po příjezdu z turnaje napsat tento článek. Stejně bych dlouhé hodiny přemýšlel, co do toho článku druhý den napsat, takhle jsem stále plný emocí…

Dovolte mi krátce se představit, jmenuji se Radomír Čížek, je mi 26 let, trénuji teprve třetím rokem kategorie do 10 let v klubu z malého města. Práce s dětmi mě pohltila natolik, že jsem ochoten obětovat svou kariéru v lépe placeném povolání, abych se mohl co nejvíce a nejlépe věnovat našim klukům (v současnosti hlavně žákům 3. a 4. třídy).

Co se týče mé trenérské filozofie, zastávám názor, že v první řadě musí kluky hokej bavit a v tomto věku bychom jim měli dopřávat zážitky, které je k hokeji natolik připoutají, že díky tomu budou samy ochotny v pozdějším věku tvrdě trénovat a pro úspěch spoustu obětovat. Trénujeme poměrně hodně – 4 tréninky na ledě a 2 na suchu týdně – nicméně vždy v pohodové atmosféře a co nejvíce na principu hry a zábavy. Snažím se být hodně kamarád, ale zatím mou dobrotu kluci nezneužívají – trénují poctivě i bez řvaní a k sobě se chovají velmi slušně. V tréninku věnuji docela velkou část výuce bruslení (žádný dril), dále kladu důraz na zdokonalování individuálních dovedností s pukem, nutím kluky nezbavovat se ho a hrát co nejvíce jeden na jednoho, taktiku netrénuji vůbec a postupně se nám daří zapojit do hry stále více přihrávek. Spoustu energie také věnuji tomu, aby byla výborná parta a bojovali jako tým – hru stahuji na dvě pětky jednou dvakrát za rok a snažím se být rovnostář. Myslím, že to vcelku přináší ovoce a že máme v rámci ČR silně nadprůměrný tým.

Letošní sezona byla pro nás velmi úspěšná – v plné sestavě jsme prohráli jen dva zápasy – a tak jsme hledali turnaj, v němž se budeme moci poměřit s těmi opravdu nejlepšími a zároveň jako odměnu za sezonu si užít i volný čas mezi zápasy (byli jsme na bowlingu a v akvaparku). Budu konkrétní: přihlásili jsme se na turnaj na druhé straně republiky – v Mostu – s názvem Easter Cup, pro ročník 2002, jehož se zúčastnilo 12 týmů včetně 5 soukromých hokejových škol nebo výběrů z více klubů. Přestože jsme týden před turnajem nebyli na ledě, turnaj nás zastihnul ve velmi dobré formě, takže jsme se po 4 výhrách dostali do finále proti všem dobře známé Hockey Talent Academy, kterou jsme sice ve skupině porazili, ale přesto jsme věděli, že nás čeká zatraceně těžké utkání, takže jsme s asistentem „naladili“ kluky poměrně dlouhým motivačním proslovem, v němž jsme dokola opakovali důležitost týmové práce a bojovnosti. Opravdu to zafungovalo, a kluci do finále vlétli v maximálním nasazení, jaké jsem u nich dosud asi neviděl.

Oproti prvnímu vzájemnému utkání, které pískali výborní rozhodčí a trestali hru tělem, byli nominovaní rozhodčí jiní, kteří nasadili metr zcela opačný. Krátce odbočím zpět ke své osobě: po rozhodčích v běžných utkáních téměř nehulákám, nediskutuji s nimi a nikdy na ně nesvádím neúspěch. Podle mého názoru je to zbytečné plýtvání silami, o výsledky mi obvykle víceméně stejně nejde a chápu, že nemají lehkou práci. Ani jako aktivní hráč jsem za celou svou kariéru nedostal trest za nesportovní chování. Ovšem včera ve mně „bouchly saze“.

Sám jsem jako hráč hrál od dorostu do těla hodně a rád, nikdy ale s úmyslem zranit protihráče a stejnou hru budu vyžadovat od svých hráčů. Ale ve třetí třídě? Po shlédnutí videa pana Hese ze zápasu 5.tříd Slavia – Sparta (http://vimeo.com/38582964), kde to domácí „řezali“ až mi stávala husí kůže, jsem si pomyslel, „Jak může někdo při smyslech vést své hráče v tak mladém věku k tak surové hře“.

Moji hráči mají hru do těla hlavně u mantinelu zakázanou a jsme takto domluveni i s ostatními trenéry v Olomouckém kraji, protože razíme stejný přístup a víme, že dlouhodobě to bude prospěšné jak pro individuální dovednosti hráčů (jak z pohledu ofenzivy i defenzivy), tak pro jejich psychiku. Sami hrají tvrdě možná tři kluci z patnácti (mj. proto, že již nastupují i za MŽ) a to je ještě musím krotit.

Ale znovu k finále. HTA nastoupila hodně tvrdě – nijak extra zákeřně, ale na můj vkus až příliš tvrdě, tam dohrání souboje, tam nastavená noha, tam „zajetí“ do gólmana. Zákroky jejich hráčů bych nebral jako faul v osmé třídě, ale v této kategorii rozhodně ano. Zároveň tím netvrdím, že to byli trenéři HTA, kteří to po hráčích takto vyžadovali – možná ano, možná ne. Když už jsme šli počtvrté ošetřovat hráče po nárazu na mantinel a slzy už tekly i těm největším tvrďákům, začala se ve mně „vařit krev“ a k rozhodčím se začal chovat pochopitelně stále agresivněji. Většina zákroků nebyla posouzena jako faul a když už jsem to nevydržel a zavolal si při přerušené hře rozhodčího k mantinelu, bylo mi řečeno následující – cituji: „Žádné fauly to nebyly, nikomu nenadržuji, prostě jsem jen nastavil takový metr.“ Rád bych sem v řádu několika týdnů umístil odkaz na video ze zápasu a nechám na posouzení každého.

Jaký byl zápas po hokejové stránce? Podle mého názoru to byla reklama na hokej, hrálo se nahoru dolů, k vidění byly pěkné akce i góly a obě mužstva se neustále přetahovala o vítězství. My většinou vedli a soupeř celkem brzy na to vyrovnal, jednou, myslím, vedl on. Vůbec si netroufnu říct, kdo byl lepší, stoprocentně však mohu tvrdit, že naši kluci bojovali jako lvi a já je v euforii povzbuzoval víc a víc. Jak často vidíte, že čtvrťák skočí v plné jízdě proti docela tvrdé střele soupeře (mimochodem, vytlačil ji na břevno, prostě neskutečné drama).

Vrchol večera nastal necelé čtyři minuty před koncem. Náš hráč krásně prokličkoval mezi soupeři a převážil skóre na naši stranu – 5:4! Zkuste se nyní na chvíli vžít do toho klučiny. Hraje zatím asi nejdůležitější utkání své kratičké kariéry, vrchol pětiletého úsilí a v takto vypjatém zápase vstřelí gól, který může poslat jeho tým k vysněnému zlatu. Co uděláte? Budete se nejspíš radovat jako nikdy v životě a skákat metr vysoko. Stejně tak jezdil Kuba po hřišti jako šílený. Výsledek?

Bezprostředně po gólu byl hráč Šumperka číslo 20 vyloučen na jednu minutu za to, že hodil hokejku příliš vysoko!!!

Proč ten hokej hrajeme? Proč dávají rodiče své děti na hokej? Proč chceme, aby se zvýšil zájem o mládežnický hokej? Abychom si mohli užívat spontánní dětské radosti z tohoto krásného sportu, mě třeba napadá. A tento klučina a potažmo celý jeho tým je za tuto radost v takto významném zápase potrestán a může přijít o životní úspěch! Neskutečné. To byl snad zlý sen!?

Kdyby se mi to stalo v obyčejném zápase, zasměju se tomu a hrajeme dál. Ale v takový okamžik? Když jsem se dozvěděl od rozhodčího (který se mimochodem culil, jakoby se v tom přímo vyžival), co se děje, vystřelili ze mě všichni čerti a začal jsem hulákat (ačkoliv bez hlasivek) jako psychopat přes celý stadion. Argument rozhodčího? „Je to takto v pravidlech, bohužel!“ „Pískej s citem, to jsou dětí!“, řvu na něj v afektu, ale samozřejmě marně.

Prosím vás, víte někdo, jak vysoko přesně ještě můžete tou hokejkou hodit, aby za to nebyl trest? Omlouvám se, ale tato pasáž mi v hokejových pravidlech jaksi utekla…. Rozhodčí na mě mluvil dál a já se k němu na protest otočil zády a uvažoval, že družstvo odvolám do kabiny (což se stalo v jednom ze čtvrtfinálových zápasů tohoto turnaje a já si říkal, že bych takovou frašku v životě nedopustil, a vidíte, moc nechybělo). Když začal hrozit dalším trestem za hráčskou lavici, uvědomil jsem si, že to nemá cenu, nechtěl jsem dále poškodit svůj a doufal jsem, že to oslabení a s tím i zbytek utkání ubojují. Naordinoval jsem destruktivní hokej – dnes můžete (ba dokonce musíte) odpalovat výjimečně na zakázané uvolnění. Mimochodem, kdybych já byl trenérem soupeře, tak takovou přesilovku odmítnu (což jsem udělal na turnaji hraném u nás, když rozhodčí písknul faul, který prostě nebyl, a měl se jet nájezd), ale ne každý má asi takový charakter…

Hokejový pánbůh nás chtěl asi jen poškádlit a kluci to zvládli, a výhru ubránili. Já v euforii vletěl za nimi slavit na led a s tím špičkovým rozhodčím, který zná pravidla do posledního detailu, jsem si to jaksi zapomněl vyříkat. Kdybychom prohráli, tak jsem ho asi napadl i fyzicky a naši rodiče, které stál turnaj nemalé peníze, dva dny dovolené a pár let života z toho nervy drásajícího průběhu, by ho nejspíš ukřižovali (a možná i snědli 🙂 ). Nicméně rád bych se dověděl jeho jméno a byl bych rád, kdyby se k němu tento článek dostal a pořádně se u něj zastydět a poté snad zamyslel, zda má lepší pocit z toho, že poctivě dodržuje „hloupá pravidla“, ale postrádá cit pro hru takovým způsobem, že kvůli tomu zkazí oprávněnou radost patnácti desetiletým chlapcům. Bohužel vážení pořadatelé, ale vašeho komerčně jistě úspěšného turnaje už se nikdy nezúčastním.

Díky za jakékoliv komentáře k tomuto článku a všem trenérům přeji, aby se jim nic podobného v celé jejich kariéře nestalo.

Radomír Čížek, trenér HK MD Šumperk